1944 – 1963 Národní házená

V našem městě se začala hrát „Česká házená“ přibližně na samém začátku minulého století. Pamětníci uvádějí, že muži hráli v místní „Sokolské jednotě“ a ženy ve  „Sportovním klubu Sochor“. Toto období bude jistě svědomitě zachyceno v sokolských kronikách. Pamětník a dlouholetý hráč „České házené“, později „Národní“, pan Ladislav Hušek zaznamenal pozdější, ale neméně zajímavé období tohoto sportu takto:

„Založení „České házené“ předcházela účast na turnaji škol v „šancích“ Josefova. Byl „Protektorát Čechy a Morava“, a my žáci zdejší „měšťanské školy“ (dnešní Schulzovy sady), jsme se turnaje v roce 1940 zúčastnili. Poznat vlastní hru a hrát jsme se tehdy naučili při hodinách tělesné výchovy a pan učitel Josef Ditrich nám to umožnil ještě tím, že jsme tělesnou výchovu „protáhli“ i přes hodinu počtů.

Byli to žáci 3. A třídy Miloslav Černý, Ladislav Hušek, Miroslav Beneš, Miloš Hauser, Zdeněk Hlavsa (také dobrý fotbalista), Miroslav Diviš, Zdeněk Jerie a Ladislav Kolář, kteří jsme začali, a v následném roce se ještě přidal Jaroslav Souček, Vladimír Líska, František Tejl, Mirko Liberský a Jiří Reeh.

O tři roky později se sešli kamarádi Jirka Reeh a Láďa Hušek, aby svolali bývalé spolužáky a ustavili mužstvo. Potřebné branky se zhotovili u firmy „Klazar“ z iniciativi a práce Jiřího Reeha, trička a trenýrky z dostupné praporoviny ušila devčata, která tehdy s námi do DTJ (Dělnická tělovýchovná jednota) v České Podharti chodila a také hrála. Bylo zde i družstvo dorostu. Začátky nebyly lehké, ale blízkých soupeřů bylo na královéhradeckém okolí hodně.

My jsme tehdy prohrávali s vesnickými kluby v Holohlavech, Smiřicích, Kuklenách, Hvozdnici, Těchlovicích, Lhotě pod Libčany i na Plácce. Ale zároveň jsme se od těchto zkušenějších soupeřů učili.

Po válce, v roce 1946, hrálo mužstvo pod Hankovým domem jako Sokol Dvůr Králové nad Labem. V této době začala být házená oblíbená a měla své četné příznivce. Největší pozornosti sportovních návštěvníků se těšilo mužstvo mužů. Hrálo tehdy mistrovství 1. třídy, které se hrálo jako přebor Hradeckého kraje.

Na samém počátku padesátých let se dostavilo období úspěchů. V roce 1952 získali házenkáři našeho města titul přeborníka kraje a o dva roky později se tento úspěch opakoval. Rok 1954 byl rokem postupu do 2. ligy, tedy do celostátní soutěže. To již mužstvo hrálo pod hlavičkou TJ. Jiskra TIBA – Dvůr Králové nad Labem.

Rok 1956 byl obdobím největšího úspěchu, kdy toto mužstvo obsadilo v 1. lize třetí místo za Plzní a Chomutovem. Tehdy to byla veliká událost, protože se jednalo o první kolektivní sport, který dosáhl v našem městě takové výše. Není bez zajímavosti, že hřiště pod Hankovým domem navštěvovalo 800 až 1000 diváků.

V roce 1958 sestoupilo mužstvo do 2. ligy, stále se však drželo na předním místě, aby v roce 1962 znovu, na jeden rok, postoupilo do 1. ligy. Po tomto jednoročním hostování se však dostavil útlum činnosti „České házené“.

Je třeba si však ještě připomenout, že družstvo mužů se zúčastňovalo mnoha turnajů a získávalo tak mnoho přátel v Čechách a na Moravě. Na turnajích se jim dařilo a dokladem této úspěšné činnosti je víc jak šedesát pohárů, i jiných sportovních trofejí.

Velké pozornosti se těšila výchova mládeže. Byla období, kdy měl oddíl v činnosti dvě družstva žáků, dva dorostenecké celky, žákyně, dorostenky a od podzimu 1964 i družstvo žen. Veškerou trenérskou práci u těchto družstev vykonávali dobrovolní trenéři (hráči) a to bez jakéhokoliv nároku na odměnu. Byla to práce velmi náročná, uspokojení přinášely jen dosažené výsledky. Největším úspěchem se tehdy mohli pyšnit především žáci, kteří v soutěžním období 1960-61, pod vedením trenéra Zdeňka Janouška, vybojovali titul přeborníka Východočeského kraje a úspěšní byli i na Mistrovství Čech, když získali titul mistrů. Nejlepšími hráči uvedeného mistrovství byl brankář Zdeněk Šmíd a útočník Jiří Vobořil.

Hráči, kteří tehdy hráli 1. ligu, byli s výjimkou brankáře Reeha a později Dušánka, všichni z TIBY, uvedení dva z JUTY. V době největšího úspěchu tu byli funkcionáři, předseda Miroslav Luštinec a později truhlář Zdeněk Petera ze závodu TIBA Vorlech, pokladníkem Josef Šafka a hospodářem Josef Vyšohlíd ze šablonárny. Hodně pomáhali i „tátové“ Alois Reeh, Václav Kolář a Václav Sláma. Tyto funkce, právě tak jako kterákoliv jiná činnost se zastávala bezplatně, dobrovolně a z lásky k tomuto našemu sportu. Nezapomenutelní jsou řidiči z TIBY Vorlech, otec a syn Horáčkovi. „Starý“ pan Josef Horáček jezdil zpravidla se starým autobusem Borgward a navíc nás dovedl pobavit svými příhodami, které zažil, jako „šofér“ s panem továrníkem Deutschem. Na oplátku si rád poslechl „lidovky a národní“, které mu „autobus“ rád zazpíval. Zpívat jsme my, hlavně díky Moravákům Zdeňkovi Janouškovi a Jardovi Kacetlovi, uměli dobře. Také řidič Mirek Horáček byl velkým příznivcem házené. Vozil nás americkým automobilem Buick. Druhý vůz „Pežot“ řídil pan Václav Kufner. Tehdy to bylo cestování na skutečně „vysoké“ úrovni.

Také naši soupeři byli zdatní. V našem kraji to byl Tatran Kukleny, Sokol Roveň, Sokol Moravany, Sokol Krčín a Spartak Nové Město nad Metují. V druholigové a později prvoligové soutěži to byly celky zvučných jmen, vedoucí celek Spartak Plzeň, druhý Baník Chomutov, dále Jiskra Humpolec, Slovan Jihlava, Tatran Smíchov, T.J. Náchod, Sokol Újezd Plzně, Baník Ostrava-Přívoz, Baník Most, Sokol Stará Ves, Sokol Nová Bělá, T.J. Gottwaldov, Sokol Bolevec, ÚDA Praha (Ústřední dům armády), Jiskra Třeboň a další.

Vrátíme-li se samým počátkům „České házené“, tak se nám mnoho podpory nedostávalo. V DTJ to byl činovník Karel Marks a fandil Josef Maixner, který na hřišti DTJ bydlel. Stejné to bylo s podporou i později v Sokole. My jsme však žádné nároky neměli a míč nám vždycky někdo koupil.

Velké podpory se nám dostalo až od „Národního podniku TIBA“. Nejprve to bylo od závodu Vorlech a později od podnikového ředitele Jana Vavřiny. Z fondu kulturních a sociálních potřeb nám rádi nějaký ten dres a míč koupili. My jsme potom, v době kdy jsme hráli 1. ligu, dostávali od vedení oddílu na dvoudenní zájezd padesát korun stravného. To pochopitelně nestačilo, tak jsme se o jídlo od manželek, s hrajícími svobodnými pány, mnohdy rozdělili.

Ve vzpomínkách Ladislava Huška je ještě uloženo, jak po návratu z velkého turnaje v Ostravě-Přívoze navštívili podnikového ředitele Jana Vavřinu se dvěma krásnými poháry, aby se jimi pochlubili.

„Tehdy ještě byl podnikový ředitel zároveň ředitelem základního závodu TIBA Zálabí a laskavě nás přijal. Dostali jsme odměnou týdenní pobyt v Peci pod Sněžkou, na „tibácké“ chatě Orlík. Správcovali tu a výborně vařili bratři Hlouškové, kterým se pro jejich osobité jednání neřeklo jinak než „Bejci“. Měli jsme se tehdy „jako prasátka v žitě“ a zadaný úkol, naštípat dříví, jsme rádi splnili. To byla tehdy veliká odměna“.

Se smutkem je třeba vzpomenout těch, kteří již mezi házenkáři nejsou. Byl to dobrý kamarád Radomír Kuhn (vzpomeňme na odehrané „Memoriály“), Ota Kolář, Pavel Bulawa, Karel Říčař, Jaroslav Souček, Vladimír Líska, Mirko Liberský, Vladimír Vaníček, Zdeněk Voborník, Vladimír Knap, Miroslav Knap, Miroslav Diviš, Jiří Reeh, Zdeněk Janoušek, Miroslav Balcar a Miroslav Hroch.

Od roku 1963 začaly hrát mužské složky házenou podle mezinárodních pravidel a tak se stala „Mezinárodní házená“ důstojnou pokračovatelkou bývalé „České házené“.